V druhé části seriálu o netradičním pohledu na zahradničení a krajinu se zamyslíme nad nezbytnou součástí zahrady – trávníkem.
Travnatá plocha je pro běžnou zahradu podobně zásadní jako třeba strom, z hlediska funkčního i estetického. Mnozí z nás ho ale vidí jako problematickou partii, s níž nikdy nejsme spokojeni a která nás stojí mnoho času a peněz. Důvody nespokojenosti s trávníkem mohou být velmi rozličné: roste moc rychle a je potřeba ho pořád sekat, když neprší, neroste vůbec a je žlutý (sousedův je navíc vždycky zelenější), roste v něm mech, pampelišky, ale málo trávy, ve stínu nechce růst vůbec. Ať TV pořady doporučují, jaká chtějí nová hnojiva, stimulátory, selektivní herbicidy, vertikutátory, mechožrouty a sekačky, nikdy to nestačí.
Jenže v živé zahradě se na trávník díváme jinak: respektujeme, že trávník vypadá na každém stanovišti jinak, neboť reaguje na konkrétní půdní, světelné či vláhové podmínky. Nejpozději na tomto místě bychom si měli říci, co pod pojmem trávník vůbec rozumíme, aby bylo jasno: trávník pro nás znamená řečeno odbornou terminologií květnatý trávník“, společenstvo vytrvalých trav a dvouděložných rostlin – a právě to je důležité. Znamená to totiž, že se nejen nevyhýbáme tomu, aby nám v trávníku rostly všechny ty smetanky, sedmikrásky, jitrocely, jetel atd., ale naopak to dokonce podporujeme. Proč vlastně? Půdní pokryv složený jen z trav je nepřirozený; širší spektrum rostlin vynáší z půdy na povrch širší spektrum živin a půdu obohacuje či provzdušňuje rozličnými způsoby; větší škála rostlin – potrava pro větší škálu bezobratlých i obratlovců, včetně člověka. Smíšený porost je stabilnější, tzn. že lépe odolává výkyvům povětrnostních podmínek, přílišnému slunečnímu žáru, mrazu, suchu, vlhku. A je to hezčí. 
Na každém stanovišti lze pak samozřejmě očekávat jinou skladbu trav i dvouděložných rostlin – na vlhkém místě lze obdivovat upolínovou louku, na výsušném v žádném případě; tam ale zase najdeme jemňounkou kostřavu ovčí. Z toho pochopitelně plyne, že věci necháváme plynout i my – přizpůsobíme se, necháme být, v případě zakládání nového trávníku použijeme selský rozum a odborné znalosti (vlastní nebo cizí).
Přes všechnu ležérnost v našem přístupu k trávníku je totiž minimálně jeden stěžejní bod, který nelze brát na lehkou váhu, a to jeho založení. I když platí, že původní podmínky měníme co nejméně a nesnažíme se je zvrátit, pro většinu záměrů je nezbytné, aby plocha nebyla utužená, vegetační vrstva úrodné zeminy byla alespoň přiměřeně odlehčená a přiměřeně zhutněná (tím se rozumí trávníkovým válcem), travní směs musí být vhodně vybraná a od kvalitního dodavatele, sít musíme ve vhodnou dobu, v době vzcházení je v případě přísušků nutná zálivka, pokud nechceme setí opakovat atd.
Jak se trávník zapojuje a houstne, ukazují se slabá místa a zde přichází ke slovu náš líný zahradník ze živé zahrady, který se s trávníkem nechce příliš „patlat“. Na zastíněných a kyselejších místech se objeví mech – tak ho tam nechá. Vždyť je celoročně zelený a drží vodu. Snad jen tam, kde chce sedět nebo polehávat, se odhodlá k činu – zkypří, zvápní, doseje. Nebo si lehne jinam. Dalším trablem jsou stinná místa bez mechu, ale také bez trávy. Tam vysadí jarní cibuloviny nebo trvalky či keře. Jarní cibuloviny vysazené do trávníku také krásně posunou termín první seče o nějaký ten měsíc, protože je třeba jejich listy nechat přirozeně zatáhnout. S tím sekáním to vůbec není tak žhavé, jak se v zahrádkářských TV magazínech zdá: pravá pestrost trávníku vynikne, když některé partie sekáme/kosíme po pár týdnech, jiné jen dvakrát ročně. Sekačkou jen „vyjedeme“ cestičky a při procházkách se kocháme různorodostí trav a lučních bylin.
Louka je vůbec skvělá varianta k trávníku. Je mnohem bohatší na druhy rostlin i živočichů, vyžaduje minimální péči a její estetický účinek je neopakovatelný. Na louku lze postupně přeměnit i nudný „travnatý“ trávník právě menším počtem sečí, řízeným bodovým doséváním nebo dokonce dosazováním trvalek. Výsevem lze založit louky mnoha typů (dle barvy, doby kvetení, přírodních podmínek, využití,...) i trvalkovou nebo trvalkovo-letničkovou louku bez trav – v nich se ale samozřejmě nedají vysekat cestičky a nejsou pochozí. Na málo využívaná nebo pohledově exponovaná místa v zahradě je to ale elegantní a osvěživě nevšední řešení.
Na založení trávníku můžeme ale jít i jinak: pokud nespěcháme (a proč bychom měli, že?), můžeme pracovat s jakousi loukou-mezistupněm. Zhutněné jílovité (ty bývají časté po dokončení stavebních prací na pozemku, protože stavaři a jejich těžká technika jsou na něm po dlouhou dobu pány) nebo naopak lehké písčité půdy bez organické složky vylepší rekultivační rostliny – jedná se zejména o jeteloviny, vlčí bob a další druhy, které svými kořenovými systémy do hloubky provzdušňují půdu a zároveň váží dusík. Navíc kvetou a jsou zelené i když pracují a vylepšují, což rotavátor (jakkoli užitečný a výkonný) nedokáže. Dnes se dají koupit i různé rekultivační směsi. Až dosáhne půda kýžených kvalit, je možno založit náročnější travně-bylinné společenstvo.
Ať už na to půjdete jakkoli, přejeme lenivé jaro a příjemné poležení na pestře zapleveleném trávníku
Text: Kateřina Karasová, o.s. Kvetoucí stromy,
Foto: Jiří Medřický, forwallpaper.com
